Francie 2009   Míša a Boubas
22.8. – 5.9.2009

252.jpg 235.jpg

Už nám s Boubasem dlouho chyběla „romantická dovolená ve dvou“, kdy nemusíme dopředu plánovat, kolik lidí se vejde do auta, komu všemu povezeme bagáž a co vzít pro jistotu navíc, komu co chutná a jak vyřešit lezecké dvojice když ne ke spokojenosti, tak aspoň ke kompromisu. Ne, že by ve více lidech nebyla zábava, ale, znáte to, občas je prima být jen spolu. Pravda, i to je někdy docela risk, ale asi jsme se oba snažili, takže to byla paráda.

Původní plán vyjet ve čtvrtek 20.8. na noc, zkrachoval velmi brzy, protože si spousta lidí najednou vzpomněla, že nemá opravené kolo, takže po Boubasově 150% pracovním nasazení jsme mohli vyjet v sobotu odpoledne nejprve k Márovi pro surfové plachty, když Dan ty svoje někomu zapůjčil se slovy „do konce září“ a myslel tím konec prázdnin… Zšeřelá německá dálnice byla v sobotu večer velmi přívětivě volná, takže jsme si někdy kolem půlnoci užívali první bloudění přilehlými vesničkami okolo Montbeliard (trochu jsem si nadávala, že jsme ušetřili za autoatlas Francie, mapa Evropy 1: 800 000 nám výlet docela zpestřila). Nicméně jsme úspěšně našli obec Pont de Roid i parkovací plácek nahoře u pevnosti, nádherně zachovalé stavbě vetkané do horního plata místních vápencových skal.

002.jpg 004.jpg 013.jpg 040.jpg

Lezení v Pont de Roid je klasické vápno, délka cest od asi 8m do 40, lehké cesty i pro nás nelezitelné prásky (těch bylo víc). Bohužel je to místy dost oklouzané, takže z lezení zde jsme přehnaně nadšeni nebyli, ale myslím,že to byla dobrá volba, 700km od Prahy, tj. akorát na půl cesty do Tarnu, kam jsme měli namířeno a když pominu bloudění, není to zajížďka. Navíc je tam opravdu krásně, jste na kopci, přes den tam přijede pár turistů na procházku,jiné lezce jsme nepotkali, večer tam kromě vás nikdo nezůstává, popřejou vám bon apetit, když viděj, jak tam u stolečku klohníte večeři, a jedou pryč. Fotek z lezení tu bude celkově málo, protože jistit i fotit zároveň si nelajsnu.

018.jpg 024.jpg 026.jpg

Večerní romantika tam je fakt skvělá. Zůstali jsme dvě noci a v pondělí odpoledne jsme se zas vydali kousek dál. Cestovali jsme po okreskách, aby nebylo nutné platit dálnici. Musím říci, že to bylo celkem příjemné, bylo to určitě pestřejší než jednotvárná dálnice. Samozřejmě to šlo, protože my neměli kam spěchat. V pondělí ráno jsme šli ještě lézt pak následoval přesun kousek za Lyon kde jsme v klidu přespali nad nějakou vesnicí.

043.jpg 044.jpg 065.jpg

Na úterý zbýval do Tarnu už jen kousek (do 200km), tak jsme kolem poledne udělali zastávku v Le Puy en-Velay. Už z dálky nás zaujal kuželovitý kopeček s kostelíkem nahoře a v pozadí kopec plný starobylých staveb. Nešlo tedy přehlédnou ani doslova obludnou sochu madony s dítětem, která byla asi 60m vysoká a natřená na cihlovo, fakt humus (fotku jsem vymazala,to opravdu nešlo ani jako dokument). Jinak to ale bylo nádherný. Celkem nebyl problém zastavit v uličce mimo centrum a vyrazili jsme do ulic. Úzké uličky starého města působily velmi mile a zachovalá architektura zůstala krásná, i když začalo děsně lejt a během chvilky jsme byli durch. Náladu nám pozvedly sladké hrozny vína, které jsme si natrhali na místních zídkách. Spletitost uliček starého města byla trochu zapeklitá, takže jsme si celkem oddychli, když jsme se vymotali až na místo, odkud jsme již s jistotou věděli, kde máme auto.

093.jpg 097.jpg 105.jpg 111.jpg

Do údolí Tarnu jsme vjeli od severozápadu a těšili se, že už nám zbývá tak maximálně 30km a jsme na místě. Na webu jsem předem našla několik článků, které popisovali lezecké parkoviště, zaklenuté velkým převisem, kde je spousta suchého místa i pro deštivé dny. Popisy se shodovaly na umístění někde za 2. tunelem za Le Rozier, takže jsme se hezky projeli, abychom to v Le Rozier otočili a parkáč našli za 2. tunelem za Les Vignes. Není to až tak daleko od sebe, cca 12km, ale ta místní silnička je poměrně úzká a neustálé míjení se se širokými karavany, nedejbože čekání, jestli autobus před vámi vytočí zatáčku, snižuje průměrnou rychlost na max.20km/h, takže se to trochu protáhlo. Parkoviště pod převisem jsme opravdu našli. Je v místě, kde se místní silnička mimoúrovňově rozdělí.

V momentě, kdy jsme si vymýšleli ideální parkovací místo, se odkudsi vymotal usměvavý bezdomovec s rozevlátými bílými vlasy a vousy, který by mu Runcajs záviděl. A že je Crazy Harry a že nás vítá v druhé České republice. Parkoviště je opravdu něco jako oáza východního bloku. Asi jako je Kaiserbrunn v Höllentalu, ale tam je podstatně čistěji, protože tam rakušáci zřídili a pečují o záchody, v Tarnu je těžké najít místečko na ulevení si, kde před vámi nikdo nebyl. Harry byl docela vlezlej, ale dalo se to přežít, a taky nám vždycky přišel říci, jaké bude počasí, když nám k tomu začal vykládat něco o Thorovi a norskym náboženství. Harry byl z Norska, v Tarnu se zdržuje zřejmě dlouho, protože ho zná i Bukva a to tam dlouho nebyl. A že si máme zaparkovat přesně 4m od skály, že za autem se spí. Ke spaní nám ze svého miniDVD pouštěl poměrně nahlas hudbu, naštěstí neměl tak špatnej vkus. Bylo to opravdu crazy, ale mělo to co do sebe. Navíc tam opravdu nepršelo ani na to auto, zaparkovaný na Harryho míru 4m od stěny.

127.jpg 130.jpg

Na středu jsme naplánovali výlet na kolech. V Les Vignes jsme v infocentru sehnali nějakou schematickou mapku a jelo se. O první zastávku se postarali orlosupi, kteří se objevili v hejnech nad kopcem nad námi. Dan se na ně hrozně těšil, takže jsme vzali kola na ramena a vydali se do stráně. Když už se šlo roštím a po skále, nechali jsme kola na místě a supěli za supama. Já to po určité době vzdala, bylo vidět, že Dana akorát zdržuju. Sešplhala jsem ke kolům a čekala. Asi po hodině už jsem začínala mít strach, jak budu Dana hledat po kopcích, ale našel se sám. Cestou ztratil sluneční brýle, byl dost podrápaném od roští a fotek taky moc neulovil, protože ty ptáci si fakt lítaj, kde chtěj a nepočkaj, mršky. Takže zase zpět dolů na silnici a konečně kolo. Nejdřív asi 9km do kopce, když to vypadalo,že jsme na náhorní plošině, ukázalo se, že i zde místní obyvatelé vytvořili spleť silniček, které kopírují všechny roklinky i vršíčky a kopcůmilovný cyklista si přijde na své. Závěrečný sjezd byl ale velkolepý, pohledy do dálek Tarnu stály za trochu potu. Navíc jsme objevili krásné orlosupí hnízdo a povedlo se pár obrázků. Tady by se hodil foťák s dobrým teleobjektivem.

132.jpg 135.jpg 152.jpg 157.jpg 163.jpg 168.jpg

Ve čtvrtek ráno jsme se vydali lézt ve skalách Tarnu. Jelikož jsme neměli průvodce, ale jen pár schémátek a tabulku s cestami a obtížností, byli jsme docela rádi, když jsme přišli pod skálu, na které byly nýty a dokonce jeden název cesty a mohli jsme se zorientovat, kde asi jsme. Podle popisů se v Tarnu, který má asi 40km na délku, leze na úseku cca 500m, kde je několik sektorů. Nejsou zde věže, vlastně jsou to většinou okraje, zaklenuté převisem. Většina lezení pekelně těžká. Měli jsme štěstí a našli pár cest, co jsme byli schopni „dát“. Klasifikace 5c, kterou jsme ohodnotili jako pro nás nejlepší, tu skoro není, to tu lezou báby s nůší, jak by řekl klasik. Jedno 6a nám (hlavně mě) dalo docela zabrat. Ostrý díry za 2 prsty v převisu není nic moc. Foto opět pouze z míst, kde jsem nemusela jistit.

184.jpg 185.jpg 187.jpg

K večeru jsme vyrazili k soutoku a vjeli do vedlejšího údolí řeky Jont. Docela nás překvapil odlišný charakter skály i údolí jako celku. Jont je více věžovitý (alespoň ta lezecká část) a i lezecky různorodější než plotnovitý a převislý Tarn. Na lezení to byl asi nejpříjemnější materiál, co jsme za náš výlet potkali. Většinou příjemně drsný a dobře chytovatý. Mimo jiné lezení jsme si tady udělali radost vylezením na „Skříň“ (sektor Roche decollé) 3 délkovou úžasnou cestu L´arete ouest (5c/6a/5c). Lezli jsme jí nadvakrát, protože v pátek odpoledne jsme nalezli do první délky, a když Dan půl hodiny visel v nejtu pod štandem, čekaje, kdy ho konečně uvolní neskutečně neschopná trojka lezců,kteří na cestu evidentně neměli, řekli jsme si že takhle bychom nebyli do půlnoci dole a slanili jsme. V sobotu ráno jsme si museli přivstat a vyplatilo se to. Byli jsme sice už druzí, ale ta fronta na maso pod námi vypadala hrozivě. Cesta je opravdu úžasná, takže tu frontu naprosto chápu. Navíc vám kousek od hlavy lítaj ti orlosupi, ale na snímek nechtěj pózovat.

211.jpg 212.jpg 215.jpg 217.jpg 218.jpg 220.jpg

V sobotu, uspokojeni krásným lezením jsme se vydali na jih, k moři. Zpětně to hodnotíme jako zajížďku, protože přeplněné pláže a děsný vedro se nám ani jednomu nelíbilo. Chtěli jsme vidět Les Calanques ale po neuvěřitelně krkolomných výjezdech a sjezdech obcí Casis, jsme narazili na ceduli, že „Kalanky“ jsou kvůli hrozícím požárům zavřené. Navíc potom bylo těžké najít místo, kde by se vůbec dalo surfovat, a když jsme ho našli, nefoukalo. Já si sice odpoledne zkoušela tahat plachtu z vody, ale to bylo vše. Ještě že ti rackové jsou tak drzí. Aspoň pár hezkejch fotek.

260.jpg 264.jpg 272.jpg 276.jpg

V pondělí ráno se obracíme na severovýchod a odpoledne dorážíme do Aiguines, jedné významnější pidivesničky ve Verdonu. V infocentru se informuji na kempy a snažím se zapamatovat si aspoň něco z lezeckého průvodce, kterého si nekoupím. Nějaké lezení jsme našli a trochu se po dlouhé cestě protáhli. K večeru jsme se zabydleli v jediném kempu za tento výlet, protože nám došla baterka ve foťáku. Kemp ve stráni, docela ošklivej, sociálky asi jako na Nechranicích. Ještě, že už je nabito a můžem dál „rumunit“ u jezera Lac de Ste-Croix, které napájí řeka Veron. Na rozdíl od moře tady i trochu foukalo, takže si Dan provětral plachty.

304.jpg 322.jpg 323.jpg 357.jpg 359.jpg

Úterý opět ve znamení kola. Vyrazili jsme společně, ale jen Dan si dal celý okruh Verdonu, který si ještě trochu prodloužil na hezkých 130km/2500m stoupání, takže zřejmě díky šťastnému nálezu starého autoatlasu Francie jsme se našli, protože už jsem nevydržela a jela jsem mu večer autem naproti.

381.jpg 387.jpg 393.jpg 399.jpg

Ve středu zkoušíme lezení v sektorech „u hotelu“. Tady se má do cesty naslaňovat a pak vám nezbývá než to zas vylézt. Neměli jsme průvodce a cesty vypadaly snad všechny převislé a raději jsme popošli do sektoru Salieres, kde jsme byli mile překvapení zpestřením moc hezkými keramickými informačními tabulkami. Líbí se kdekomu, což je vidno na jejich „opotřebování“.

430.jpg 422.jpg 423.jpg 424.jpg 425.jpg 427.jpg

Ve čtvrtek se rozhodujeme, že na noc popojedem směr domov. Na večer znamená za tmy, protože Dan objevil staré dřevěné okno, evidentně vyhozené, ale opřené o kůlnu na soukromém pozemku, takže za dne by nebylo vhodné někomu hopkat po zahrádce a nakládat šrot. (Ty dveře, co chtěl naložit taky, už jsem mu rozmluvila) . Za noci jsme zkoušeli pár fotek, ostré nejsou, ale přišly mi zajímavé.

446.jpg 454.jpg

Cesta zpět byla většinou přes hory, takže bylo stále na co koukat. Dan se nám dokonce u jedné pumpy v Brianconu zamiloval. Byla to láska na první pohled. Tak veliká, že pro ni pojedeme těch tisíc kilometrů tam a s nákladem na plaťáku zpět. Jeho nová láska se jmenuje Citroen HY a je v otřesném stavu. Myslím, že příštích deset let, i kdybychom nestavěli, má Dan co dělat.

499.jpg