Francie   Viktor
září 2009

Když jsem byl asi před 14 ti dny na kole u Pavla v Roztokách, požádal mně o nějaký stručný článek o našem poznávacím zájezdu do Francie. Trochu jsem mu to rozmlouval, že to nebude nikoho zajímat, když vlastně ani nešlo o sportovní akci, ale trval tvrdošíjně na svém. Tak si to tedy případně vyřiďte s ním, pokud Vás mé literární zvratky nezaujmou.

Začalo to vlastně už před časem, když jsme s mou kamarádkou Olgou M. (plné jméno neuvádím v souladu se zákonem na ochranu osobních údajů) vymýšleli, jak budeme trávit za několik málo měsíců tu spoustu volného času, který budeme mít po odchodu do starobního důchodu. Zatímco já jsem doufal, že budu mít konečně dost času na oblbování čím dál mladších holek, Olga přišla s nápadem odjet na zimu do jižní Francie, abychom v Čechách nezmrzli, když na topení z důchodu určitě mít nebudeme. Prý to tak dělají důchodci v Německu a Holandsku. Nakonec jsme se dohodli, že to můžu spojit a oblbovat v Provance mladé Francouzky.

Abychom zjistili, do čeho jdeme, rozhodli jsme se postupně některé doporučené lokality prozkoumat. Přes můj odpor trvala Olga na tom, že s sebou vezme věci na lezení, kdybychom třeba na procházce spadli do nějaké rokle a nemohli se dostat ven. Postupně jsme dospěli ke zjištění, že ve dvou to nejsme schopni profinancovat, tak jsme ukecali ještě moji kamarádku Janu z Turnova, která je sice ještě mladá, ale půjde asi brzy také do důchodu, na rozdíl od nás do invalidního. Aby nás bylo dost na řízení, podařilo se Olze získat pro naše záměry ještě jednu Janu z Prahy, aby se v tom nikdo nevyznal.

V této hvězdné sestavě jsme v pátek po poledni opustili stověžatou matičku a následně i svoji milovanou vlast a rychlostí přes 100 km/ hod. (!!!) jsme se každou minutou víc a víc vzdalovali od domova. Přesto, že řídit všichni umíme výborně, rozhodli jsme se rozdělit cestu na dvě zhruba stejné poloviny, abychom nepodlehli vyčerpání a vytouženého důchodu se dožili. Olga, která je zkušená cestovatelka, se někde dočetla, že kousek před Besanconem je nějaká pevnost, kterou jako milovníci památek určitě musíme vidět. Leží na kopci nad městečkem Pont de Roide a opravdu stojí za návštěvu.

074.jpg

Při náhodném pohledu z pevnosti do údolí si Jana (já vím která, ale je to úplně jedno), všimla, že pod pevností se táhne v úbočí kopce vápencový masiv a navrhla ho prozkoumat. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ve skále našli podivné kovové borháky, sloužící k jištění potřeštěných horolezců ! K mému nemalému zděšení vytáhla Olga matroš, určený k záchraně z rokle a prohlásila, že to jde zkusit!

077.jpg

Kupodivu jsme to všichni přežili a po další asi devítihodinové cestě jsme dorazili do kempu, kde jsme chtěli studovat chování zkušených důchodců z Holandska a Německa.

078.jpg

Moc jich tam nebylo, ale Ti, co tam byli, se chovali přátelsky. Na další den jsme si naplánovali průzkum údolí Tarnu. Olga vzala do ruksaku záchranné lano a vyrazili jsme. Po asi hodině bloudění jsme došli k nějakému útesu, který opravdu nebylo možno bez lana zdolat!

080.jpg

Já jsem z pohledu na riskující kamarádku dostal migrénu a s tmavými brýlemi na očích odpočíval pod skalou. Olga to opět přežila (jak ta to dělá?), ale dost pochybovala, že naši nastávající kolegové ze starých zemí EU chodí na procházky po stejných pěšinách. Pro jistotu jsme se rozhodli do Tarnu už nechodit a prozkoumat druhé údolí, které se kousek od našeho campu u městečka Peyreleau

097.jpg spojovalo s Tarnem a protéká jím řeka Jonte.
 
082.jpg

Ani v Jonte se nám ale nevedlo lépe a opět přišlo ke slovu lano. Tentokrát jsem se již dramatickému výstupu nevyhnul a čekal mně „travers nastávajících důchodců“.

083.jpg

Vzal jsem si na to raději své oblíbené značkové brýle (značku neuvádím, jednalo by se o skrytou reklamu), abych na to moc neviděl, ale stejně to byl hrozný zážitek.

087.jpg

Večer jsme se shodli, že takhle bychom se toho důchodu opravdu nedožili. Pověřili jsme Olgu, která ovládala několik francouzských slov, aby vyzvěděla, kam Ti Němečtí důchodci chodí na výlet. Šli jsme přesně podle návodu a tentokrát to vyšlo!


Skály jsme sice viděli,

109.jpg ale lézt jsme po nich nemuseli. Jedna z nich se dokonce podobala skříni, do které mně nedávno zavřela jedna z mých milenek, když přišel domů manžel, tak jsme jí tak pojmenovali.
 
091.jpg 093.jpg 111.jpg

Dále již tolik skal nebylo, ale poznali jsme i krásy jihofrancouzského venkova.

099.jpg 100.jpg 103.jpg 108.jpg

Pokračovali jsme dál a úzkostlivě se drželi doporučené trasy. Nad námi se tyčily obrovské skály roztodivných tvarů.

112.jpg

Okolo skal kroužili krvelační dravci, čekající na náš chybný krok.

114.jpg

Naštěstí jsme v několika minutách došli do nepřiměřeně luxusní vesnice

117.jpg a byli zachráněni.

Další den to ale opět nevyšlo a do cesty se nám postavily strmé stěny.

129.jpg

Raději jsem si zul boty a hodil je do rokle.

122.jpg

Holkám jsem pak namluvil, že je odnesl ten krvelačný dravec. Foto viz výše. Takže to bylo opět na Olze.

123.jpg 124.jpg 125.jpg

Asi mi to nebudete věřit, ale zase jsme to všichni přežili! Když jsme pak v restauraci vše znovu probírali, rozhodli jsme se strávit důchod raději doma ve spacáku.

130.jpg

Váš nastávající důchodce Viktor.