Jak se tak občas dívám na stránky HO, nějak tam ty články nepřibývají. Aby nám tu sekci Pavel nezrušil,
napadlo mě a začal jsem přemýšlet, kam se vypravit, aby bylo o čem psát. Asi před dvěma lety mi jeden
kamarád nadšeně vyprávěl o řecké Meteoře,
že je tam hodně měkká klasifikace a lezení pro starého klasika jak stvořené. Tak jsem se domluvil se svými
akademickými tituly ozdobenými kamarádkami, které znáte již z minulého článku o Francii, a vyrazili jsme
na Jih. Páteční přesun na hranice Maďarska a Srbska proběhl celkem úspěšně, jen ve frontě na hraničním
přechodu jsme se slzou v oku zavzpomínali na opouštění vlasti za dob vlády jedné strany a po dvou hodinách
ve frontě popojeli na první parkoviště v Srbsku a pár hodin si zdřímli. Druhý den už tak jednoduše neproběhl.
Po pár hodinách v autě se začaly projevovat mé standardní cestovní bolesti hlavy, které skončily
znečištěním parkoviště v Makedonii. Naštěstí to doktorky zvládly a večer okolo desáté jsme stavěli stany
v kempu v Kastraki pod skalními masivy a věžemi Meteory. Naproti nám si postavila stan posádka druhého
auta, tedy Michal s Katkou. Jakuba, který přijel s nimi, vykázali do našeho stanu, aby je nerušil.
Ráno jsme se vydali na rekognoskaci na věž Delfín, která je od kempu vzdálená jen pár set metrů. Olga, která už v Meteoře byla, nám poradila lehkou hranu
s jedním těžším místem za VI a před polednem jsme byli na vrcholu.
Cesta měla asi čtyři délky, což je v Meteoře spíše krátká cesta. Nejvyšší věže jsou vysoké i přes 200 metrů
a tak mají cesty na ně i přes 10 kratších délek. Odpoledne jsme si pak zvykali na kratších dvoudélkových cestách pod slaněním na zdejší velmi specifické lezení po oblázcích a kamíncích spojených materiálem podobným betonu do skalních masivů.
Postupně jsme vylezli cesty klasifikované V+, VI- a VI a prohlásili jsme se za rozlezené.
Večer jsme se vypravili na průzkum Kastraki a objevili místní hospůdku,
která mi přirostla k srdci díky neuvěřitelně vynikající kávě, kterou tam podávali za asi 1,5 EURa.
Tím jsem se zbavil povinnosti popisovat všechny následující večery.
Ráno jsme vyrazili pro změnu na Delfína, tentokrát na JV stěnu za VII-. Trochu jsem netrefil nejvýhodnější
trasu a po velkém boji se nevrátil chlapsky pod nejtěžší místo, které se nakonec ukázalo celkem dobře
lezitelné více vlevo. Tak jsem usoudil, že jsem stále schopen lézt cesty okolo VII a přestal se obávat
plánovaných delších cest vyšší klasifikace.
Pokud se někdy rozhodnete oblast navštívit, naplánujte si určitě odpočinkový den s návštěvou některého
z místních klášterů,
které jsou postaveny na docela nedostupných vrcholcích některých věží.
Historií jejich vzniku Vás nebudu obtěžovat, kdo má zájem, najde si to snadno na internetu. Já na podobné exkurze moc nejsem a i mně se to líbilo.
I když odpoledne jsem už byl opět ve stěně. Za zmínku stojí i krásné rozkvetlé louky pod skalami
a docela veké želvy, které se po nich potulovaly.
V dalších dnech jsme lezli spíše povinné klasiky okolo VI a užívali si dovolenou. Výjimkou byla krátká,
asi 25m dlouhá cesta VI+ A1 na věž s poetickým názvem Spindl,
které jsem ale říkal Švindl, když se tam to lezení tak švindluje. Všichni na ni chtěli vylézt a pak všichni
nadávali, že to bylo dost těžké. Odpoledne jsme pak na nedalekou věž Sourloti vylezli asi nejhezčí cestu
zájezdu Hypotenuse, krásnou a vyrovnanou šestku v otevřené, skoro kolmé stěně, která navíc nebyla místy
příliš jištěná. Asi si budete myslet něco pejorativního o starých lidech, ale já to mám stále docela rád.
O jištění v Meteoře by se asi dalo napsat delší pojednání. Oblast objevil Dittrich Hasse, známý svou
údolkou na Hellehunda v Rathenu, a cesty v Meteoře se hlavně jištěním dost podobají cestám na Saských
pískovcích. Některé jsou dnes již dojištěny, původních jistících bodů je asi jen třetina, a to mi cesty
nepřišly nějak moc přejištěné. Pro slabší povahy to zkrátka v Meteoře moc není. Za to je tam lezení velmi
fyzicky nenáročné, většinou v mírně i více položených stěnách
s krátkými kolmými úseky. Převislých míst je v cestách do klasifikace VII minimum.
Na jedno takové místo jsme ale také narazili, když jsme se poslední den vydali na věž nápadně podobnou
Teufelsturmu ve Schmilce,
která se i stejně jmenuje. Cestu s názvem Dr. Faust a krátký převislý i technický úsek na první délce
bych určitě dal alespoň o stupeň výše, než je klasifikace cesty VII-. Odpoledne jsme pak vylezli ještě
jednu krásnou, i když krátkou VII- na Heiliggeistwechtra stokem vody pod slaněním. Pak už nás čekal jen
každovečerní nebývalý zážitek u šálku kávy v hospůdce u náměstí v Kastraki a ráno odjezd do vlasti.
Ta cesta tedy nestojí za popis. Čistý čas jízdy cca 20 hodin. Raději končím, třeba Vás můj článek zaujme
a rozhodnete se oblast navštívit. Určitě to i za ty cestovní útrapy stojí.
Viky v.r.
